rezident podzim 2015
Kámen je pro člověka symbolem toho, co jej přesahuje, kamenem člověk vyjadřuje úctu k vyšším mocnostem, do kamene člověk ukrývá to, o čem si myslí, že má mnohonásobně přežít jeho věk.
Nejprve člověk vyhledával přístřeší, která vytvarovala tvůrčí Boží ruka do pevných masivů, kopců a hor. Ukrýval se pod převisy, žil v jeskyních, vršil kolem sebe jednoduché valy z balvanů a valounů.
Vůbec první uvědomělá stopa architektury je vztyčený kultovní menhir. Pak přicházejí dolmeny, dva o sebe opřené balvany, a na konec tyto mystické stavby vrcholí kromlechy, tedy v záměrné centrální osnově poskládanými kameny.
V české krajině nacházíme vztyčené boží prsty například v obci Klobuky, v blízkosti Kladna, kde se tyčí hrdý čtyřmetrový menhir. Známé jsou celé tajemné řady neolitických menhirů v Carnaku ve francouzské Bretani. Na řadu návštěvníků působí nevysvětlitelnou magickou silou kamenné kruhy ve Stonhenge v Anglii u městečka Salisbury.
Ve starověku kámen pomohl člověku realizovat jeho monumentální sny. Jsou doklady o tom, že čilý obchod se vzácnými pevnými bloky probíhal již před 5 tisíci lety, většina divů světa byla vybudována z tesaných kvádrů kladených na sebe. Mnohdy
s velice jednoduchými nástroji bylo dosaženo maximální přesnosti. Jednotlivé bloky na sebe dosedají tak, že téměř nevytvářejí spáry. Kyklopské zdivo v Mykénách z 2. tisíciletí před naším letopočtem museli k sobě sestavovat snad samotní obři – „Kyklopové“, a nikoliv lidé.
Stavitelé pyramid měli zkušenost nejen s opracováním a dopravou těžkých kvádrů, ale i se statikou velkých staveb, neboť pod tlakem, jaký vyvíjejí obrovské masy a základové kameny, by se stavby bez znalosti vnitřních sil zhroutily a vybuchly.
Kamenné stavby nelze během jednoho článku postihnout. Někdo preferuje antická torza, která
v nedořečenosti zadrženého pohybu působí úchvatně. Jiného uklidňují dokonalé proporce průčelí antického chrámu. Další se noří do mystiky gotického převýšeného prostoru, kde hmota stavby je roznášena důmyslným opěrným systémem. Téměř všem bere dech mistrovství renesance především ve věčných dílech Michelangela Buonarrotiho. Jeho sochy mají duši a vyjadřují v dějinách sdílený pocit ze zásadních biblických témat. Rozhněvaný, odvážný Mojžíš v římském kostele sv. Petra v řetězech po tom, co hovořil s Bohem, zklamán z malověrnosti svého lidu, se raději dívá stranou, mimo naši realitu. David ve Florencii je ztělesněním mužské pozemské krásy a v sousoší piety ve Vatikánu je veškerý smutek matky nad ztrátou dítěte a současně radost z našeho spasení. To všechno v sobě dokáže uchovat kámen. Podívejme se na dva kostely Maria Botty, jež se nacházejí blízko sebe při švýcarsko-italských hranicích v kraji Ticino. Mario Botta je zbožňovaný i zatracovaný architekt klasického postmodernismu, který působí
a projektuje ve švýcarském Locarnu, kde má také nejvíce realizací. Jeho stavby si v 80. letech vyšívali
a tiskli mladé architektky na šaty a trika, aby jimi po dvaceti letech společně se svými partnery pohrdaly, neboť se mnohovrstevnaté, někdy chtěné zajímavosti, jakou vkládá Mario Botta do rozličně pruhovaných a tvarovaných staveb, přejedly. Hlad po jinakosti byl uspokojen. Přišlo vystřízlivění. Vraťme se k jeho kostelům, které byly dokončeny dva roky po sobě. Kostel Panny Marie Andělské se již od roku 1996 tyčí nad dálnicí spojující sever Itálie se střední Evropou na kopci Monte Tamaro. Nesmíme se nechat odradit aktivitami, které se v naslouchání požadavkům turismu namačkaly na skálu pod téměř dvoutisícovou horou. Kabiny dojíždějí do horní stanice lanovky jedna za druhou, pod vysokým napětím útočí na skály, barevné hrady pro skokanské radovánky dětí, do toho kolem venkovního oltáře frčí vozítka bobové dráhy s výkřiky vzrušení z rychlé jízdy, turistická hospoda se mačká neúměrně blízko k odvážnému krajinnému záměru Maria Botty. Vlastní kostel je koncipován jako velký kamenný oblouk, který nakročil ze světa naší reality do oblačné Boží sféry. Pevný, z červených porfyrových kvádrů sestavený most se ve svém závěru nad údolím rozplývá do nehmotné lávky, nad níž je osazena pouze prosebná směrovka – kovový kříž – a pod lávkou horský hlas – zvon. Dole v hmotě kamenného zdiva vlastní prostor Svatostánku, přisvětlovaného 22 otvory, z nichž každá má jinou mariánskou textovou ikonogra i na pomezí mezi modlitbou a spirituálním sdělením. Náš pohled ovšem zcela přirozeně přitahuje oltář, rozzářený horním světlem přicházejícím od kříže a zvonu. Kostel ve svém kamenném srdci skrývá křehkou duši a je svědectvím o stálém umu Maria Botty. O dva roky mladší kostel Svatého Jana Křtitele ve vesnici Mogno se nalézá téměř na samém konci údolí Valle Maggia.
V roce 1980 původní kostel a část vsi zničila kamenná lavina, proto věřící požádali Maria Bottu o nový pevný kostel. Ten úkol splnil a postavil kamenný pruhovaný obranný bastion, který má odolat případně další živelné pohromě. Ale mám dojem, že kostel je příliš sebestředný, strhává na sebe pozornost šikmou prosklenou plochou. Připomíná solární panel, a tím více technickou než duchovní stavbu. Navíc všechny nápady oblouků, kontrastního kamene, stékající vody, schodišť, pítek a opěrných zídek by stačily na několik kostelů.
Takže návštěva Bottovských kostelů končí spravedlivou remízou 1:1. Ovšem cesta do vsi Mogno není vůbec zbytečná. Řada obnovených, zachráněných či znova postavených domů je dokonalou tvarovou a materiálovou učebnicí jak využít současných technologických možností v souhře s minulostí, která se pietně nechává dodýchat až
do úplného rozpadu. Ztrouchnivělý seník v sobě ukrývá úměrný současný rekreační dům. Za vodorovnými kuláči je tmavý skleněný a z exteriéru neviditelný plášť stavby. Surové železo nařezané do jednoduché geometrie je pokračováním torza původní zídky. Betonová rovná střecha domu nekonkuruje sedlové střeše s kamennými taškami. Pozemky nejsou oploceny. O tom, že se jedná o hranici soukromí, svědčí pouze kovové tyče svařené do L, stojící volně uprostřed trávníku v ose tušené pěšiny. Kámen je zde v souzvuku s ostatními materiály. A právě obdobný akord přirozené harmonie stavebního umu budeme u nás asi ještě dlouho hledat.
