-
- Vila s klenbami nabízí krásný výhled na Vyšehrad
rezident zima 2014 / 2015
Domy, které můžeme označit jako experimentální, budí údiv a nedůvěru, pro mnohé z nás jsou příliš utopické. Jejich projekty často vznikaly dlouho, i několik let. Energie, která do nich byla vložena, by stačila na desítky běžných staveb. Jiné naopak inspiroval okamžitý nápad, jenž se mohl realizovat díky klientovi s podobně rozevlátou duší.
Pro mnohé z nás se stala symbolem domu, který je skutečně bláznivý, růžová vila Hermína, v níž se interiéry svažují ve stejném úhlu jako kopec, na kterém stojí. Představili jsme ji v prvním čísle Rezidenta, společně s ní tu byly také další projety od architekta Šépky – dřevostavba nad Rokytkou už bude brzy hotová, vila s klenbami se snad začne stavět v průběhu příštího roku.
Než vila Hermína vznikla, trvalo to deset let. „Architektura není jen utilitární věc, která má splnit základní potřeby. Je i o dalších hodnotách, které nám umožní další zážitky. Jenže každý z nás chce něco jiného. Někomu vyhovuje být soustředěný v intimním sevřeném prostoru, jiný potřebuje hodně světla, vysoké stropy, propojené místnosti a plochy, výhledy. Ti první by se tam cítili neosobně a hledali by kout, kam by se mohli zavřít. Architekt je tu
od toho, aby lidem dokázal naslouchat a pochopil, jakým způsobem prostory a architekturu vnímají,“ řekl v rozhovoru pro Rezidenta Jan Šépka. Ačkoli by se tedy mohlo zdát, že Hermína je exhibicí a nedá se v ní bydlet, opak je pravdou. Šikmý terén interiérů všem
z rodiny vyhovuje. Šikmý je nejen tzv. kinosál, ale i obývací pokoj o patro výš, z něhož se stal díky velkému oknu druhý kinosál s obrazem krajiny. Díky tomu vznikla spirála, která odstranila schodiště. Domem tedy prochází přes všechna patra kontinuální prostor. A protože rozpočet na stavbu nebyl vysoký, je fasáda ze stříkaného polyuretanu, což je výborná tepelná izolace. Pro tento materiál si mohli klienti
s architektem vybrat jakoukoli barvu nátěru. Po několika variantách zvolili růžovou…
Domek v zahradě u Rokytky Jan Šépka navrhl tak, aby se díval do klidného údolí a současně byl co nejvíce propojen se sadem. Tato dřevostavba byla založena na masivní betonové noze, podlahu tvoří betonová podesta. Její tvar navazuje na okolní stromy a zároveň umožňuje, aby byla co nejlépe prosvětlena. Rozpočet byl opět skromný, kružnice má průměr osm metrů a půdorysná plocha bude mít celkově 80 m2. „Okolní zástavba není souvislá, stavby jsou různé, takže nebylo třeba na nic navazovat a možnost povídat si se stromy tu byla ojedinělá. Je to zážitek, máte tu jinou, neobvyklou perspektivu,“ dodává Jan Šépka.
Projekt vily s klenbami tento autor vytvořil pro pozemek s výhledem na Vyšehrad. V jeho sousedství je vila z 19. století a také jediný pražský dům od slavného brněnského architekta Ernsta Wiesnera. O kousek dál stojí Winternitzova vila podle projektu Adolfa Loose v zahradě pod kopcem Bertramka. „Říkal jsem si, že klenby dříve bývaly přirozeným zastropením, zároveň stavbám dávaly noblesu. Přišlo mi zajímavé zaklenout všechny prostory, které jsou otevřené ven. Beton je pro realizaci kleneb ideální, v podstatě nemusí být vyztužený. Kromě toho je v každém patře jiná dispozice, a stěny tedy nesedí na sobě. Zatížení se tak nepřenáší a roznášejí ho klenby.“
TRPĚLIVÝ BOHÉM
Zdeněk Fránek je jediným architektem u nás, který navrhuje neobvyklé domy už třicet let. Většina jeho staveb patří k tomu nejlepšímu, co u nás v poslední době vyrostlo. Přesto jsou více známé v zahraničí. Je škoda, že se nepodařilo dokončit stavbu kostela v Brně na Lesné, pro který kreslil první skici před více než dvaceti lety. Co se naopak podařilo? Třeba přístavba zámku ve Velkých Opatovicích. První návrh vznikl už před rokem 1989, o tři roky později došly peníze a chvíli to dokonce vypadalo, že se rozestavěný objekt bude bourat. Zachránil ho nový program poté, co byla v nedalekém Kunštátě objevena dřevěná mapa Moravy a Slezska nebývalých rozměrů. Pro Moravské kartografické centrum se podařilo získat finance a po dvanácti letech chátrání se v roce 2005 měnil projekt. Podařilo se tu realizovat mimořádnou konstrukci s parabolickými oblouky. Sloupy směřují do tvaru paraboly a snesou velké zatížení, což je důležité vzhledem k velikosti prostoru dlouhého 60 a širokého 11 metrů. „Dnes snad můžu říci, že se podařilo stavbu dovést téměř k dokonalosti,“ říká Zdeněk Fránek. Zámek byl ve Velkých Opatovicích postaven v 19. století, ukrytý je v parku pod úrovní silnice, takže první, co z něj uvidíme, jsou střechy mezi stromy. Architekt Fránek chtěl, aby vzniklo místo, kde celý zámek „rozkvete“. Zná Santiniho stavby, jež podobný princip využívají – kláštery v Plasích nebo Kladrubech mají na určitém místě stavebně zajímavou kapli.
DŽBÁN V HODONÍNĚ, KUŽEL NA ČERVENÉM KOPCI
První rodinný dům od Zdeňka Fránka ve tvaru džbánu stojí v Hodoníně, na konci ulice s řadovou zástavbou. Dokončen byl v roce 1998, autor si na něm mimo jiné ověřil zdění zakřivených keramických plášťů bez pomoci souvislého bednění a také působivost velkých hladkých a nečleněných objemů stavby. Projekt připravil tak, aby hlavní část domu připomínala rozkvetlou květinu. Dům tvoří dvě válcovité hmoty spojené „mostem“, jednou stěnou se napojuje na starou zástavbu, tato část jakoby zachovávala funkci i tvar hospodářského dvorního křídla. Na otázku, proč se rozhodl postavit ho právě tímto způsobem, architekt Fránek odpovídá: „Na místě samém byl kdysi vodní mlýn, a kromě toho je v nedalekém Kuželově větrný mlýn. Proč by tedy stavba nemohla mít tuto formu? Dům stojí na konci ulice a za ním je rybník, takže má svoji pozici. Dnes už bych se tak asi nerozhodl, přikláním se spíše
ke stavbám, které se svým prostředím splynou. Tato forma se hodí spíše pro kapli nebo pro galerii… Přesto během let dům do místa jakoby vrostl, splynul s ním. Jeho myšlenku přijali i místní. Kromě toho se tam už 16 let bydlí, klienti neměli důvod na domě nic měnit, doplňovat ho nebo nějak vylepšovat.“ Snad se dá říci, že na hodonínskou stavbu volně navazuje slavnější vila v Brně na Červeném kopci, kterou Zdeněk Fránek postavil pro svoji sestru v roce 2005. Má tvar kužele a rozšiřuje se směrem nahoru, kde je v hlavním obytném prostoru souvislá řada oken. Vznáší se tedy nad korunami stromů. Důvodem bylo dostatečné prosvětlení interiérů v prudkém severním svahu a také krásné výhledy. Velká, zakulacená a zároveň kónická okna přesahují dvoumetrovou výšku, celkem jsou to desítky čtverečních metrů ohýbaného skla.
Stavba na Červeném kopci byla mnohokrát publikována v zahraničních časopisech a knihách, někteří ji označují za nejkrásnější rodinný dům u nás. V souvislosti s ním zařadil magazín Wallpaper Zdeňka Fránka mezi 101 nejzajímavějších architektů světa (The World‘s Most Exciting New Architects).
DVĚ ZASTÁVKY NA CESTĚ
Zhruba o deset let později než stavba v Hodoníně vznikl rodinný dům v Ráječku, který má jinou formu. Pevná betonová skořápka chrání interiér z březové překližky. Na tento koncept navázal projekt domu Ondřich, který měl vyrůst v Praze- Podolí. Skleněná stěna tu už není neutrální plochou. „Stavba v Ráječku byla levná a poměrně malá, v Praze jsme myšlenku rozvinuli. Jako by domem profoukl vítr a proudění vzduchu vytvořilo bublinu, pohyb,“ říká Zdeněk Fránek. Pro tento dům zpracoval několik variant projektu a dva roky o něm s klientem mluvil, nad skicami a plány se sešli mnohokrát. Našel i dodavatele, který by uměl tuto stavbu realizovat. Návrh byl připraven až do fáze prováděcího projektu na základě počítačové animace. „Bublina měla být sestavena z mnoha segmentů ohýbaného skla, které by se nalepily na subtilní kovovou kostru,“ dodává architekt Fránek.
NEVIDITELNÁ VĚŽ
Pro výstavu s názvem Útroby architektury, která proběhla v brněnském Domě umění v roce 2011, připravil architekt Fránek ojedinělý koncept. „Rozhodl jsem se využít toho, že budu mít k dispozici několik místností s horním osvětlením, a vytvořil jsem exponáty přímo pro ně. Jedním z nich byla i tzv. neviditelná stavba,“ vzpomíná Zdeněk Fránek. „Původně jsem si představoval, že by mohla třeba v lese díky své fasádě zcela splynout s okolními stromy. Pak jsme to ale vyzkoušeli trochu jinak, stavbu jsme opláštili hliníkovým plechem. Překvapilo mě, jak dokonale u ní fungovaly fyzikální zákony, křivé plochy zrcadla odrazily nebe až u země, koberec zase ubíhal do hloubi objektu. Bylo to až magické.“ O něco později byla věž instalována v Litomyšli na náměstí, v těchto měsících je v Letohradě u tvrze pod obrovskou lípou. Je to pořád stejná věž, ale autor měl jednu podmínku – vždy se k ní přistaví další dva metry. Na výstavě měla šest metrů, v Litomyšli osm, teď je vysoká deset metrů. Návštěvníci věže posílají do ateliéru Zdeňka Fránka své fotografie – z Litomyšle jich přišlo asi 1 200. „Stavíme další věže, každá je trochu jiná. Jednou bychom z nich chtěli sestavit koncept bydlení tak, aby mezi nimi vznikly další souvislosti, propojení. Ze souboru osmi, devíti věží by mohl vzniknout hotýlek,“ uzavírá příběh věží architekt Fránek.
POLŠTÁŘOVÝ DŮM
Pro brněnskou výstavu vznikl také projekt vytvořený lidským tělem. „Z polystyrenu se vyfrézoval tvar, který se pokryl laminátem. Působil trochu nadpřirozeně a měl úspěch, takže jsem se rozhodl vytvořit podobným způsobem celý dům. Určili jsme základní tvar, a aby byl uvnitř ergonomicky dokonalý, pozvali jsme tanečnici z národního divadla, jejíž pohyby se snímaly. Je to tedy zpracované pro skutečné bydlení, včetně vany a umyvadla…,“ říká Zdeněk Fránek a dodává: „S výrobou pokračujeme na základě 3D modelování po segmentech, nechci na to spěchat.“
ZDENĚK FRÁNEK
V současnosti patří k nejuznávanějším českým architektům. Vymyká se
z hlavního proudu, který se vyznačuje odkazy k neofunkcionalismu či minimalismu. Jeho domy jsou expresivní, plastické, plné křivek a nečekaných řešení. Od roku 1992 realizoval desítky staveb: patří mezi ně dostavba zámku ve Velkých Opatovicích, tělocvična v Jaroměřicích, polyfunkční dům
na Žižkově, kostely v Litomyšli a Černošicích, výstavní pavilon v Dolní oblasti Vítkovic v Ostravě, budova ředitelství a VI. energetická ústředna. V těchto měsících se staví rodinný dům v Praze-Košířích a připravuje se projekt pro bytové domy v Brně. Ty by měly být spíše jednoduché, podobně jako polyfunkční budova Eucon na Žižkově, ale hodně se u nich dbá na detaily a na dispozici celého prostoru včetně vnitřního dvora. „Bude to vlastně klasický pavlačový dům. Pavlač je poloveřejný prostor, kam si můžete sednout ke stolu, když je hezky. A dvě rodiny, které bydlí vedle sebe, si mohou trochu koukat do oken v kuchyni… Tedy protiklad k chodbám v panelových domech. A dole je zahrada, na kterou vidíte,“ říká Zdeněk Fránek. Kromě toho realizoval domy v zahraničí, například v Číně, připravuje projekt pro Indii. Zdeněk Fránek je od roku 2012 děkanem Fakulty architektury a umění
na Technické univerzitě v Liberci.
PAVILON NA JEZÍRKU
Architekta Fránka oslovil Libor Musil, majitel firmy Liko-s, aby připravil do jeho areálu ve Slavkově projekt pro výzkumné centrum. Zadáním byl ekologický dům uprostřed jezírka. A to do té míry, že neměl mít žádné nároky na energie, naopak má generovat energetické zisky. „Rozhodl jsem se pro konstrukci z dřevěných lepených vazníků, na níž budou zavěšeny kovové kruhy jejich zelených fasád. Ty společně s prosklenými plochami tvoří plášť budovy. Jedná se o systémy, které v této firmě vyvíjejí, takže to bude živá vzorkovnice. Nebude tam přípojka elektřiny ani kanalizace, topit budeme solárními panely.“ Zásobník chladu bude pod domem, tepelná čerpadla a solární systémy nad hladinou jezírka (tím by se měla znásobit jejich účinnost). Kromě toho se počítá s kořenovou čističkou odpadní vody. Stavba samotná by měla být hotová během šesti týdnů, s její realizací se počítá na jaře. Na půdorysu o velikosti zhruba 10 x 20 m budou kromě jednací místnosti pracovní stoly pro deset lidí, relaxační kout a také místo pro děti zaměstnanců.
